Neviditelná recenze

Neviditelná recenzeNašlapaná dobrými nápady, kvalitními texty a prošpikovaná jediným poselstvím - vážně všechno, co děláte, bude bez následků?

Určitě nevím

Pokud jsi netrpělivý a chceš rovnou závěr recenze Neviditelné knihy, tak ten se dá vyjádřit odpovědmi na hru Určitě nevím:

Pokud ti to stačí, gratuluji, ušetříš si spoustu času čtením textu, který by po tobě chtěl přemýšlet, podobně jako to vyžaduje Neviditelná kniha. V ušetřeném čase můžeš třeba brouzdat po RPG fóru.

Pokud ti to nestačí, výborně, nadešel čas obsáhnout pojmy a dojmy z Neviditelné knihy obšírněji.

Pocity

Pamatuji si, že když jsem přelouskal první kapitolu Neviditelné knihy, zůstalo ve mě takové pichlavé nepříjemno, něco mezi zklamáním a bolením hlavy. Asi jako když ti někdo pošle odkaz na fakt skvělý video a ono je ve skotské angličtině.

Nedávno jsem četl tu samou kapitolu znovu (což je asi tak po dvou měsících) a víš ty co? Jo, rád bych někomu poslal odkaz na fakt skvělý video, jen nevím, kdo si troufne na skotskou angličtinu.

Reklama, očekávání a realita

Reklama na Neviditelnou knihu kolem mě plula už delší dobu, ale dokud jsem neuviděl tu na dracidoupe.cz, kde se výslovně píše, že

Vychází nový modul pro Dračí doupě a jiná fantasy RPG

tak to o mě jen tak cinkalo a nic. Samozřejmě to vypovídá něco hlavně o mě, že jsem jednoduchý tvor a chci všechno strkat až pod nos, ale co mám tak vypozorované, tak je na tom stejně spousta dalších lidí.
K tomu, jak jsme vlastně pohodlní a jak nás zahlcují jednoduchosti, si můžeme pokecat u piva, teď si projděme vliv reklamního obsahu, který ve mě vytvořil chybné očekávání.

Například na RPG fóru je kniha uvedena slovy

původní český fantasy svět

nebo

Tauril je fantasy prostředí, ve kterém je kladen důraz na morální dilemata, emoce, vztahy, silné příběhy, nečekané zvraty a prostor k zamyšlení.

na Facebooku je v popisu

fiktivní světadíl Tauril, který se po pádu mocné Církve Nebeského ducha ocitá v chaosu bouřlivých změn

a já si z toho vzal, že to bude svět ve smyslu Asterionu, kde je popsáno každé místo na mapě a kde si přelouskám příručku, dvakrát se podrbu na hlavě a jdu hrát epické dobrodružství, jasné tažení za vyššími cíli.

Co pro mě ale Neviditelná kniha ve skutečnosti je, je (poctivá) sbírka nápadů, které si musím domyslet, přetavit v dobrodružství a rozhodnout se, co nechám sporné a co odporné.

Neviditelnou knihou jsem se nechal nachytat v nedbalkách, kdy jsem čekal starý známý formát světů pro Dračí doupě a na styl sbírky nápadů jsem si zvykal několik kapitol.

Forma Neviditelné knihy

Autoři jako by chtěli, aby motto "přemýšlej o všem" bylo nasáklé v každém slovu, každém písmenu. Textový obsah je totiž velmi kvalitní, nebojí se méně obvyklých výrazů, neopakuje se a je nabitý informacemi, takže vatu na vycpání prázdných míst bych hledal těžko. A to je velká síla a zároveň velká slabina celé knihy.
Když dočtu kapitolu, ba dokonce i popis jediného místa, osoby či události, tak cítím, jak mi na bránu dlouhodobé paměti klepou nové požadavky, "my jsme nové informace, jsme důležité, když nás zapomeneš, ztratíš se..." a já vím, že je to pravda. Mnohdy je důležitá vědomost zmíněna jen jednou jedinkrát a pak už se na ní další text odkazuje jen tak mimochodem, často zkráceným názvem, zřejmě s předpokladem, že "už jsi to četl, tak to znáš". Tenhle způsob předávání informací "nebudeme se opakovat" byl jeden z důvodů, proč jsem nedokončil vejšku.

Uvítal bych uvolněnější formu, více prostých slov i vtipů, krátkých vstupů do života obyvatel, i kdyby to mělo knize přidat polovinu stránek (stejně jako by to pomohlo u většiny vysokoškolských skript i pravidel DrD+). Jsem zvědavý, jak bude koncentrovaný obsah působit na tebe.

Velkým kladem celé knihy je neustálá nejistota, "jak to vlastně je". Nikde nedostaneš na stříbrném podnose výsledek, ke kterému se mají dobrodruzi dopídit, všechny události mají temnou stranu stejně tak, jako světlou, volba je na tobě a opakuje se to v celé knize znovu a znovu a zase a další tvá představa o jasném klaďasovi a bezpáteřním záporákovi dostane kudlu do zad a další padouch má pro své zlé skutky dobré důvody, až mě to změnilo. Když se podívám zpět na naše dobrodružství, která jsem se svojí družinou prožil, tak se mi najednou zdají jednobarevná, předem daná, bez trestu za likvidaci banditů, kteří dost možná pocházeli z vesnice, kde zrovna přespáváme, vždy s odměnou za vykonanou práci, aniž by nás zadavatel kdy zneužil a podobně.

Takže tě varuji, dost možná tě Neviditelná kniha také změní, a už nebudeš moci zpátky, do prostých kobek plných zlounů, kteří nikomu chybět nebudou a do pravidelně rozmístěných vesnic, ve kterých na jednoho obyvatele připadá jedna hospoda s míchanými vajíčky a bezedným pivem.

Co mě mrzí, je absence nosného příběhu (což je například velké plus DrD+) a příkladných dobrodružství.
Historie je dobrá, i když useknutá a rozmlžená před několika stoletími, stejně tak současnost je velmi kvalitně popsaná, ovšem cestopisným stylem, což není můj oblíbený literární žánr.
Dobrodružství je zatím jedno, takové ochutnávkové, přestože mám silný pocit, že Tauril a vůbec celý ten svět nebyl sepsán loni z jara na zelené louce, ale vznikal lety hraní právě kolem Sparkle (jakožto Vypravěče a nejvyššího konstruktéra celého světa v jedné osobě), takže bych uvítal, kdyby vypustila ze svého šuplíku nějaké ucelené žúžo dobrodrúžo, protože, jak už jsem zmiňoval, jsem tvor pohodlný a lenivý a jakkoli nápadů je v knize dost a dost, tak ani jeden není pro Pána jeskyně bez práce.

Óóó Nebeský duchu, Velká číčo, Dračí matko nebo kdo to teď máte celý ten svět pod palcem, sešli nám, jednoduchým lenochům, hotová dobrodružství a přihoď nějakou tu příhodu místních dobrodruhů, z jejichž hrobů by se mrakodrap vystavěti dal, ať s celou tou informační dardou vlastními zážitky provázáni jsme.

Rozsah Neviditelné knihy

Čas

Události, které ovlivňují celý (nám) známý svět, jsou sotva tři sta let vzad a samotná přítomnost se vrtí v kocovině z nedávno nabité globální svobody, tolik úrodné na komplikace států i jednotlivců. Pro mě osobně se touhle krátkou historií nejlépe naplnilo poselství knihy fungovat jako sbírka nápadů, která mě neomezuje vlastními hranicemi pevně daných událostí.

Prostor

Město svobody a odpadu

Tím nejmenším kusem světa, který je nejbláznivější, nejsvobodnější pro dobrodruhy a nejspíš se u něj nejvíce uvolnili i autoři Neviditelné knihy, je Kalus, město natolik svázané s prudce inteligentními kočkami, že mám po jeho dočtení lehké nutkání vykat té huňaté černé číče, co se nám na sídlišti promenáduje kolem školky.
Je tam toho hodně, magické anomálie, na které jsou zákony krátké a vedení dlouhé, magoři, kteří chtějí probudit prakočku, co si chrní někde pod zemí, akorát že si tím nejsou jistí, čarodějové, co ovládají obří město od dávné minulosti, jen si nejsou jistí blízkou budoucností, fanatici, co by chtěli navrátit město přírodě, ale nejsou si jisti, jak na to a tak všelijak podobně.
Největší přidaná hodnota, která je zároveň největší slabostí tohohle centra aglomeračního zmatku, je svoboda bez hranic a pravidel. Pokud se chceš vyblbnout, ať už jako hráč nebo Pán jeskyně, jdi do Kalusu.

Už jsem ti říkal, že v tom městě žilo tři čtvrtě miliónu (!) "lidí" a teď jich tam není ani sto tisíc? Chodil jsi někdy v Plzni ve tři ráno? A víš, kdy byla poslední morová rána v Čechách?

Ostrov akce a reakce

Nejuvěřitelnějším a nejstřízlivějším kusem světa, na který tu narazíš, je Thuren, silně připomínající hrdý Albion, starou dobrou Anglii v dobách Merlinových. Jen bez Merlina a s tím dobrým jaksi zkaženým, hlavně politicky.
Potkáš tu třeba homosexuály, nebo vlkodlaky kteří bojují o své právo na klidný a společný život s ostatními, a taky poctivé politické pletichaření, kde úsměv může být jen odraz v křivém zrcadle.
Pro mě to byla nejnáročnější část knihy, kterou zřejmě autoři nejvíce pilovali pro reprezentativní účely a všechno je tam proto vážné a skutečné.

Asi by se mi Thuren četl lépe, kdyby byl až na konci knihy, až bych si zvykl na neobvyklý styl, ale Thuren je tvrdé jádro celého známého světa, který v mnohém ovlivňuje, takže jsem si to asi musel vyžrat na začátku.

Země pout a volnosti

Plochou nejrozsáhlejším, podrobněji popsaným místem jest Agol Zar, kde se domorodci ještě nerozhodli, jestli se mají jíst navzájem příborem, nebo bude stačit bambusový rožeň, draci jsou tu běžnější, než černoši na vánočním trhu, ovšem těch legendárních by turista na ruce po těžkém úrazu spočítal, každý druhý je tu zcestovalý dobrodruh, co by na běžnou práci nešáhl ani koštětem, přesto je na mapě bílých míst pořád tolik, že každá mapa vypadá jako po umytí Savem.
Divoký Agol Zar považuji za nejjednodušší na hraní kvůli rozsáhlému nezmapovanému prostoru, kam se vejdou moje vlastní nápady, aniž bych měl pocit, že jsem tím něco naboural.

Kdy jsi naposledy viděl osmimetrového krokodýla? A patnáctimetrového draka?

Podhoubí pro dobrodružství

Jelikož mlhavá historie světa Taurilu mi ruce nesvazuje a jeho geografie různorodé možnosti po hrstech přidává, tak nebude problém si vybrat prostředí, ve kterém s Taurilem začnu, nehledě na to, že mě kniha přímo nabádá, abych se nebál cokoli upravit podle svého cítění, takže se necítím svázaný dodržováním psaných faktů.
I z toho důvodu je možné Neviditelnou knihu otevřít téměř na jakékoli stránce, zapíchnout prst poslepu a podle místa jeho dopadu začít připravovat dobrodružství na příště.

Jen se v té studnici nápadů neutopit.

Samotné zápletky mají ale jedno společné, co mi není úplně komfortní a to je jejich vážnost a dospělost. Zatímco já mám raději hravé Baldur's gate, kde se můžu kochat přátelským vztahem bojovníka s křečkem, koláči květin na loukách či skutečným strachem obyčejných lidí, tak Tauril jsou spíše Pillar's of Eternity, kde vtip umřel společně s dušemi dětí, což atmosféru neničí, jen ji to dělá jinou, než má vlastní dětská duše potřebuje.
Navíc se většina zápletek zakládá na konfliktu mezi politickými názory, kulturními rozdíly nebo prostě odlišným pohledem na svět, takže i kvůli tomu si téměř žádnou zápletku nedokážu představit pro postavy na nižší než šesté úrovni (z hlediska DrD+).

Neviditelnou knihu bych nedoporučil jako základní kámen začínajícím hráčům, ale zato bych ji předepisoval všem, kteří hrají léta a přitom ještě nedokážou pustit z ruky kostky a meč.

Stojí to za to

Během psaní recenze jsem se neubránil vzpomínkám na rozčarování z méně stravitelného stylu, do jakého je Neviditelná kniha slisovaná a myslím si, že jí to uškodí při rozšiřování se mezi hrdiny tužky, papíru a kostek, ale je to jeden z těch výtvorů, co ve mě zanechal stopu a za který jsem rád, že vznikl a že jsem ho vstřebal.

Cítím, že autoři neřekli své poslední slovo jak vzhledem k živé komunitě na RPG fóru, tak i kvůli herní historii Taurilu, kterou Sparkle už prožila a nosí ji v hlavě i srdci dlouhá léta a spoustu svých myšlenek i zážitků dosud nesdělila širé veřejnosti.
Těším se na přídavky.

Jen doufám, že mě moje družina za zvýšené požadavky na kvalitu hry neupálí. No, radši jdu shánět Minimaxe.

Zdroje

Na závěr si dovolím vypůjčit myšlenku Karla Čapka

Kritizovat - to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl.

A jak vnímáš kritiku ty?