Učíme se z chyb

Kdo nic nekazí, ten nic nedělá a kdo dělá hodně, podělá hodně.

Na blogu jsme se rozepsali, proč jsme na něm celé čtyři měsíce mlčeli a jak bolí duševní dospívání.

A co vy, kdy jste se naposledy z něčeho podělali?

Učíme se z chyb

"Můžu dostat nějaký ty zkušenosti?"
"Zaplať!"
"Ale... ale čím? Vždyť nic nemám!"
"Svým časem."
"A jaký je kurz?

Žádný učený z nebe nespadl, možná i proto, že každý učený už přišel na to, že je lepší dvakrát měřit a jednou řezat, takže co by padal, že jo. Autor článků tohoto blogu ale přiznává, že mnohdy ještě měří něco jiného, než řeže.

Už dlouhá léta se snažím zpomalit a poslouchat, když už mluvím, tak proto abych získal názor ostatních a mohl tak zlepšit ten svůj, o mnohém pochybuji, abych se nezamknul do zlaté klece slepého přesvědčení. Přesto se stále nachytávám, jak pospíchám protože by se to mělo a kdo nepospíchá, ten se fláká, mluvím jenom proto abych se vykecal, neposlouchám ostatní, protože je pro mě namáhavé chápat jiné myšlení a sem tam fanaticky bráním nějaké to skálopevné přesvědčení s takovou jistotou, že by se kolem ní mohl vesmír točit.

Zdá se mi, že se to lepší, že už u mě převažuje čas vnímání nad tím časem, kdy jenom vysílám a nepřijímám, ale třeba s pravidly pro DrD+ jsem kvůli svému přesvědčení spálil dvěma chybami mrtě času.

Bez lítosti

Řekni mi a já zapomenu, ukaž mi a já si zapamatuji, nech mne to udělat a já pochopím.

Aby bylo jasno, ani jednu tu chybu si nevyčítám, dost mě naučily, jak technicky, tak i o mě samotném, ale jsem rád, že už je to za mnou. Jen se bojím, že až někdo přijde s podobnou myšlenkou, tak ho nebudu poslouchat a budu mu ji zuřivě vymlouvat, se skálopevným přesvědčením, že dělá blbost a že na tom spálí mrtě času. No, budu se mít na pozoru před sebou samým a budu si připomínat, že tam kde jsme, jsme proto, že jsme tam sami došli, a ne že nás tam někdo svými radami katapultoval.

Chyba první

Tak nějak jsem vypozoroval, že když člověk řeší náročný problém, tak je schopen se do něj zavrtat tak, že nevidí, neslyší a už vůbec nevnímá náznaky okolí, že maká na zbytečnosti. U mě to platí určitě, když se ponořím do práce, obzvláště takové, co vyžaduje plné vědomí a nepřipouští odhady a dojmy, tak nevnímám okolí a ještě k tomu nevnímám sám sebe, svůj vnitří hlas, který mi rok říkal

Ty ses úplně pomát, vždyť ještě nemáš ani všechna pravidla na webu, a už si tady programuješ pokračování Baldur's Gate.

Na začátku téhle chyby byla silná, opojná touha převést všechna současná DrD+ pravidla do programu, přidat inventář, rozšířit ho na nástroj pro předávání předmětů mezi družiníky a o nástroj pro vytváření nových předmětů Pánem jeskyně, k tomu přidat podporu pro více hrdinů pro každého hráče, více družin, z toho všeho pěkně počítat náklad, postihy, útok i obranu z výbavy, no prostě nádhera!

V tom jsme došli daleko, z Pravidel pro hráče jsme do kódu převedli naprosto všechno, každou tabulku, každý vzorec, podporu pro sezení a zkušenosti, pro výbavu a postih z nákladu, únavu a odpočinek, zranění včetně postižení a nemocí a jejich léčení a to všechno jsme chtěli ukládat. To je přece jasné, k čemu by nám byly nějaké výpočty, kdybyste museli všechno naklikávat zase znova a znova a znova...

No, na tom kusu kódu, co naprosto elegantně, bezchybně a přehledně ukládal a zase automagicky načítal všechna ta povolání, rasy, štíty a přehršel dalšího jsem s určitými zažívacími potížemi strávil tak půl roku. A čas kolem Vánoc 2018 jsem zas trávil tím, že jsem to z programu pro změnu vysekával a zahazoval. Prostě mrtvej kód.

Vnitřní hlas

Znovu opakuju, že mi toho času není líto, protože jsem tím získal jednu cennou věc: mnohem větší důvěru ve svůj vnitřní hlas, který setsakra dlouho hlásil, že
Je to ňáký složitý, musí se to zapracovat do ňák moc míst, ňák jsme to zatím ještě nepotřebovali...

Jenže zrovna tenhle hlas je ze všech hlasů na světě ten nejsnáze umlčitelný, protože je můj. A co je moje, s tím si můžu dělat, co chci, že jo, třeba tomu nevěřit.

Už několikrát jsem se v životě setkal s tím, že věta z Velkého blondýna s černou botou

Buďto seš tak strašně chytrej, nebo tak strašně blbej

má mnohem větší hloubku, než by se mohlo zdát. Když jsem jako pískle nepřemýšlel o ničem, tak jsem se řídil pouze intuicí a můj vnitřní hlas mě naprosto ovládal. To byly časy, kdy jsem svému okolí připadal strašně blbej a přitom bylo všechno v pořádku.

Pak jsem objevil vědomí, ego, strachy, srovnávání s okolím, charismatické řečníky, kteří mi do hlavy implantovali pohodlně hotové, naleštěné myšlenky a já se od vnitřního hlasu odstřihl, protože mi kecal do mé zdánlivé dokonalosti. To byly časy, kdy jsem si připadal strašně chytrej a přitom jsem byl strašně blbej.

A teď se konečně zase vracím k intuici, k vnitřnímu hlasu, ale už mu nepředávám otěže nad svým životem, jen ho prostě vysílám jakožto rychlejšího průzkumníka napřed, poslouchám ho a radíme se spolu.

A tak to mám s lecčím. Na začátku to dělám správně, ale nevím o tom (slavné štěstí začátečníka), pak uvěřím, že bych to měl dělat jako všichni ostatní, (hltám návody, uctívám mentory, leštím slepé představy o jediné, nejlepší cestě) a teprve když si dostatečně namelu hubu, tak uznám, že jsem měl nejen okolí poslouchat, ale taky o něm přemýšlet a hlavně sám sobě od začátku důvěřovat.

Chyba druhá

"Vymysli stroj času!"
"A k čemu?"
"Ten se hodí vždycky, ne?"

Tohle bylo vlastně v bledě modrém to samé, co první chyba s nikdy nepoužitým ukládáním. Během nadšeného plánování, co všechno s DrD+ budeme provádět, jsme se přesvědčili navzájem (na základě dlouholetých zkušeností z jiných projektů, o to bylo naše přesvědčení silnější), že bude nadmíru rozumné zanášet do pravidel změny postupně, citlivě a vždy s ohledem na hráče, kteří změny nechtějí a budou se dožadovat té svojí, původní verze, ať už bude jakkoli prehistorická.

Už když jsem převáděl všechny ty tabulky a zákonitosti z pravidel do kódu, tak mě mělo trknout, že ač jsou ty naše myšlenky krásné a rozumné, tak v současných pravidlech něco smrdí. Takovéto úřednické

S formulářem Á pět si doběhněte do třetího patra pro potvrzení Dé lomeno jedna, pak na pokladnu v přízemí zaplatit kolek, do suterénu pro kulaté razítko, na podatelnu v šestém patře žádost odeslat a pak počkáte měsíc, než vám pošleme složenku typu Bé... né, to nesmíte vyplňovat modrou propiskou! Tak si skočte pro nový formulář, mají ho vedle podatelny.

A nebo programátorské
Je to zamotaný jak špagety.

Jenže jsem držel hubu a krok, složitost pravidel jsem hrdě odignoroval a když přišel nápad, že si hráči budou na našem webu mezi jednotlivými verzemi pravidel pohodlně překlikávat, tak jsem se do toho pustil s vervou a nadšením, že to je konečně něco!

A bylo. První verze přepínala přes verzovací nástroj GIT naprosto všechno, nejen obsah, ale taky celý ten kouzelný kód, který pravidla poskládá z kapitol, automagicky přidá na kapitoly odkazy, náhledy k tabulkám a spoustu dalších příjemností. Fungovalo to asi tak čtrnáct dní, než jsem potřeboval v nové verzi načíst jeden kus kódu o kousek dřív a najednou se to celé zřítilo - program mě poslal do háje, že takový název v kódu už má a nahrazovat ho rozhodně nehodlá a nazdar.

V druhé verzi jsem se snažil oddělit základní kód a obsah, což fungovalo dobře, i když to stálo trochu víc času na údržbu, a takový stav se udržel téměř rok. Než někdo přišel s nápadem "Hele, ty kalkulátory jsou takový předpotopní, nesjednotíme jejich vzhled s pravidly?" Nápad dobrý, následky nebyly dobré. Když jsem kalkulátory posadil na společný základ s pravidly, najednou byla myšlenka odděleného obsahu naprosto nepoužitelná, protože všechny ty viditelné formuláře kalkulátorů jsou přímo závislé na neviditelném kódu, který běží na pozadí, a to musí být naprosto sladěné, tam si verze přepínat nemůžu.

Takže si to koledovalo o třetí verzi, kde bude přepínání obsahu jen někde. Ale to už přišlo vyhoření, duševní únava a hlavně poznatek, že nedokážeme do současných pravidel s čistým svědomím zasahovat, aniž by se nám u toho nekroutili prsty, aniž bychom nechtěli nejdřív učesat a narovnat ten šmodrch, co tam teď je a když jsme si tohle uvědomili, tak nám došlo, že nějaká verze 1.1 hned tak nebude, takže nemá smysl udržovat, natož vyvíjet kód, který zatím nikdo nepotřebuje.

Cena za debordelizaci

Máloco se vyrovná pocitu, když zahodíte obrovskou složitost a ono to funguje pořád stejně.

A tak jsem vyhlásil jarní úklid (pro jistotu už v prosinci) a až doteď jsme hledali a mazali ty kusy kódu, o kterých vy ani nevíte, že existovaly a o kterých my víme, že je nepotřebujeme. A když už jsme se do těch neviditelných úprav pustili, tak jsme sjednotili i základ pro pravidla a pro kalkulátory, u kterých jsme navíc konečně vyřešili všechny ty fatální Error 500 chyby při příliš velké výšce pádu, nebo když jste se rozhodli, že tu tajnou místnost prostě najdete, i kdybyste kvůli tomu museli v rule a svoru vylámat kilometrovou jeskyni a taky prapodivnosti u velkého štítu, který s nulovou Silou vypadal dobře v pravačce, ale v druhé ruce byl zdánlivě rozbitý (jelikož vám už kalkulátor neprozradil, že s takovou Silou ten štít v levačce prostě neudržíte).

Celkem nám to zametání předchozích chyb zabralo čtyři měsíce volného času.

Mimochodem, už samotná existence kalkulátorů je důkazem, že jsme neposlouchali náš vnitřní hlas, který nám radil
Zjednodušte ty pravidla, hergot himl

kdežto my se místo toho pustili do takových časožroutů, jakými počítadla jsou, v bláhovém přesvědčení, že tím zmizí bolehlavy z příliš složitých pravidel.

Jak dál

"Skákej!"
"Cccooo?! Vždyť tam nic nevidím!"
"Než tam doletíš, tak uvidíš."

Že musíme najít cestu, jak hrát DrD+ jednodušeji, jsme tušili od první hry. Nejdříve jsme zkusili pravidla v PDF, kde jsme čekali spásu od Ctrl+F, potom jsme je převedli na web a přidali kvantum odkazů na jednotlivé části, abychom se k hledanému bloku doklikali, pak přišla éra počítadel, ale pořád to nebylo ono, pořád jsme hasili následky a neřešili příčinu. Bylo tedy jen otázkou času, zda nás to vyčerpá a zlomí, nebo konečně vykročíme správným směrem.

Je až čarovné, že nám ta hromada práce vaz nezlomila a stále máme onen vnitřní oheň, co nám dává sílu pokračovat, aniž by nás bičoval a lákal na mrkvičku stylem "Už tam budete, už jenom kousek". Pořád máme pocit (a sílí), že děláme smysluplnou věc a že nás baví už jenom ta samotná cesta k cíli, ať už se z něj nakonec vylíhne cokoliv.

Už delší dobu jsme tušili, že nás větší změny pravidel čekají, jen jsme pořád nevěděli jaké, takže jsme se větších změn vlastně báli. Z jiných oblastí života víme, že nevíme, dokud to nezkusíme, ovšem těžké je přijít na to, co to je to to. Teď už ale víme, že míříme k pidi pravidlům, ve kterých bude jen

Závěrem

Selhávejte. Selhávejte rychle.

Tohle motto se dá přeložit i jako Abys co nejdřív zjistil kudy jo, musíš co nejdřív zjistit kudy ne. V tom nás může blokovat

Strach už nemáme, absolutní vládu intuice i vědomí jsme si už zkusili a dopracovali jsme se k jejich spolupráci, takže to bychom měli. Narovnák na vohejbák v podobě kalkulátorů jsme přeleštili, zakonzervovali a teď můžeme zase s klidem na srdci pokračovat v plánu, který začal zrát na podzim a to sestavit nejmenší možná pravidla a už podle nich začít opravdu hrát, kurňa. Cokoli, hlavně abychom zjistili, zda pravidla příběhu pomáhají nebo ho dusí.

Krleš!