Pidi pravidla - Úroveň nula

Naše bouře mozků se pomalu uklidňuje a my v klesajícím prachu vidíme útvar, který vypadá jako... nula.

Odhalujeme naše nejbližší plány, které jsou jak pidi, tak i za rohem a ve kterých má nulová úroveň své místo.

A co vy, znáte svou úroveň?

Pidi pravidla - Úroveň nula

Zvládnout jeden velký začátek znamená zvládnout spoustu malých konců.

Na podzim loňského roku jsme zjistili, že uzrála dřívější mlhavá myšlenka s minimálními pravidly, jejíž zárodek vychází z bolehlavu pravidel současných a kterýžto zárodek byl vydatně zaléván více či méně příjemnými debatami na RPG fóru.

Ta myšlenka chtěla svůj čas ⏳

Ale teprve v listopadu 2018 se v našich hlavách uklidnila fujavice a klesl prach, zvířený záplavou nápadů a pocitů, které se v nás uvolnily po zpřetrhání řetězu, kterým jsme byli připoutáni ke starým, nedotknutelným pravidlům a my jsme konečně mohli s klidem na duši prohlásit, že se ve zmatku původní mlhoviny myšlenek začala tvořit nová hvězda, zatím drobounká a sotva viditelná, ale už se schopností držet volné myšlenky ve své přitažlivosti a ve správnou chvíli tu kterou ideu přijmout.

Od té doby nemyslíme na nic jiného, než na pidi pravidla.

Pidi definice

Jak velké je ještě malé?

Otázkou do pranice je, co by v těch pidi pravidlech mělo být, aby k něčemu byla a přitom z toho nebylo hned šest příruček pro hráče.

Připomeneme si nejdříve jedno z našich hesel a pak si dáme špetku teorie, která je vlastně v každém z nás, jen máme její jednotlivé části v jiném poměru.

Kompas

Dobré pravidlo směr ukazuje, špatné zakazuje.

Ono to zní vzletně a krásně, ale má to svá ale, protože, jak bylo i původním tvůrcům známo, každý z nás je jiný, což nám dává úžasnou rozmanitost a zároveň přidává spoustu komplikací. Je to ukazatel směru? Nebo je to zákaz ostatních směrů? Je ten směr vůbec dobrý? Nešlo by tohle pravidlo zkrátit? Nešlo by tohle trochu rozšířit?

Z našeho hraní známe archetypy hráčů od estébáka po Shakespeara, do toho jsou někteří šmrncnutí cifršpionem, který nedovolí číselnou úlitbu, zaokrouhlení, či snad dokonce vynechání(!) výpočtu, protože pravidla jsou svatá, další by nejradši dělal všechno, co v pravidlech není, mnohdy až ostatním na truc a teď babo raď, co s tím.

Vyladěná anarchie

Špetka teorie nám začíná otázkou "Na co všechno vlastně pravidla potřebujeme?". Jo, můžeme se teď začít přetlačovat našimi přesvědčeními, ale taky to můžeme zkusit od nuly, bez pravidel.

Když strčíme hlavu do vesmíru a zařveme, "Hergot potřebujeme vůbec pravidla?!", tak nejdříve neuslyšíme nic, protože ve vakuu na nás zvuk kašle, ale když chvíli počkáme a budeme tvrdit, že hlasy v naší hlavě nejsou z nedostatku kyslíku, tak uslyšíme hráče všude po světě, jak hulákají jeden přes druhého "AnoNéAnóóNééééAnéééAjóóAfůůj" a aby toho zmatku nebylo málo, tak po krátké analýze hlasu zjistíme, že někteří dokonce po chvíli odporují sami sobě.
On je to totiž normální vývoj, prostě něco strašně chceme, pak to konečně dostaneme, předávkujeme se tím a pak na to máme chvíli alergii, než se naše potřeba srovná na takové to akorát.

Hrát bez pravidel je krásné, ale ještě jsme nepotkali borce, kterým by to vydrželo delší dobu. Je to jako divadlo bez scénáře, které dokáže někdy překvapit, jindy jen přehrabuje hlušinu. Zkusili jsme si to, líbilo se nám to, ale je to tak křehké, tak závislé na souznění jednotlivých hráčů, že na to budeme už asi jen vzpomínat.

Mapa na kapesníku

Nad pravidly se dohadujeme, protože existují, ovšem když pravidla nemáme, tak se dohadujeme úplně stejně, protože máme potřebu si nějaká vymyslet, každý po svém, a hned je o čem se dohadovat.
Abychom ten kolotoč alespoň zpomalili, když už ho nedokážeme zastavit, tak se budeme snažit co nejméně pravidly popsat co nejvíce zákonitostí.

My pravidla považujeme za mapu, která nám radí, kudy můžeme jít, ale do ničeho nás nenutí. Když budeme mít chuť zajít do lesa, chceme se mrknout do mapy, kde je nějaký hájek poblíž, když se ztratíme, chceme se mrknout do mapy, kudy dál, ale nechceme dálnici, ze které jde sjet až za patnáct kilometrů a na záchod můžeme jen na benzínce o dva kilometry blíže.

To už ten kousek vydržíš, ne?
Ne.

No jo, my ale teď chceme pidi mapu a jaká mapa je tak pidi, že se z ní dá ještě něco vyčíst a není to už jen špatně složený kapesník? Osobně bychom chtěli mapu, která nám řekne, kde jsme teď a která nám ukáže, jaké cesty z ní vedou ven.

Za onu startovní pozici, za ten špendlík na mapě, který říká "už se nehledej, stojíš tady", považujeme nulu a nula je jedno z našich pravidel, které používáme tam, kde hledáme začátek.

Začátek

Před časem jsme objevili nulové vlastnosti, stav, kdy nedokážeme nic udělat, stav, který má novorozeně. Vlastnosti začínajícího dobrodruha jsme pak posunuli z původní nuly na šest, což je stav náctiletého, utíkajícího v rozkvětu puberty od nudného bezpečí svých rodičů za lepším, dobrodružnějším světem.

Už tehdy jsme věděli, že šestka je začátek zdravého, mladého, profesí zatím nepokřiveného člověka. Co jsme ale nevěděli, byla odpověď na otázku "co s těmi profesemi?", máme se hned vrhat do bonusů k vlastnostem za povolání, když jsme hlavní a vedlejší vlastnosti zrušili? Máme hned vyřešit odlišnosti jednotlivých ras, když to někteří považují za svazující? A máme se okamžitě zabývat rozdíly muže a ženy, kolem kterých byl teprve humbuk?

Nakonec jsme to rozlouskli a shodli jsme se, že když začátek, tak od nuly, a když od nuly, tak všichni.

V pidi pravidlech proto chceme

Co nám zbývá a co ještě nemáme pořádně rozmyšlené jsou

Zachovejte paniku

Cože? A co kouzla a dovednosti a vybavení a... a zázemí a... a... a vůbec!

Zatím ne, zatím to nejde. Zkoušeli jsme to, hledali jsme cestu, jak současná pravidla zjednodušovat a zpřehledňovat postupně, ale to se nám nepodařilo, takže teď hledáme novou cestu, na které budeme části původních pravidel oprašovat a jednu po druhé zkoušet zasazovat na tvrdé, nové jádro pidi pravidel. Všeho do času.
Nejdříve se musíme ujistit, že pidi jádro nových pravidel drží a taky chceme zjistit, co všechno už s ním dokážeme při skutečném hraní pokrýt.

Závěrem

Když je cíl moc velký, je potřeba dělat ústupky a kompromisy, aby byl vůbec dosažitelný. Jenže my kompromisy neradi.

Proto jsme se zastavili v běhu, zpomalili a uvědomili si, že potřebujeme pidi jádro pravidel, které bude stabilní a pokryje přirozenou cestou co nejvíce herních situací.

Pro takové jádro chceme použít pouze člověka jako nejprůměrnější rasu, úroveň nula a tím pádem zatím žádná povolání, k tomu vlastnosti začínající na šesti, hod proti pastem s doporučenou jednou škálou nebezpečnosti a jako poslední část dočasnou únavu a drobná zranění, tedy onu prvotní únavu a odřeniny, které skoro nestojí za řeč, ovšem varují nás bolestí, že jsme dosáhli hranice, za kterou už jsou únava i zranění pořádná.

Srážka s realitou se blíží, držte palce, krleš!